Kdo chce reklamu (obecnou pochvalu, obecné nadávky) psát, místo si najde... a kdo ne, tomu bude smazána

"Udělám všechno, co ti na očích uvidím... jenom mi musíš říct, CO tam mám vidět."

"... soon I'll be on my way, spreading joy everywhere, there's no one like me..."

This could possibly be the best day ever
TODAY IS GONNA BE A GREAT DAY

Manažer vede lidi tam, kam chce, aby šli. Leader vede lidi tam, kam oni chtějí jít.

20) Loučení a (bez teček, prosím) návraty

10. listopadu 2008 v 6:09 | Život anime




Sluneční paprsky se draly skrz okno do jistého pokoje na jistou modrovlasou osobu, která je tu dnes naposled. Ano, dnes konečně odchází domů. Ale moc se neradujte, ještě jí uvidíte. Bohužel se objeví i v druhé části.
Zamžourala očima a přetočila se na záda, čímž vrazila facku tomu vedle ní. Ten zabručel cosi ve smyslu jau a co to vyvádíš a chytil se za poškozené místo.
"Heh... nemáš tam ležet... a uhni, jestli nechceš spadnout..."
Itachi jenom nesouhlasně zabručí a hodlá dál spát.
"Jak chceš..." pokrčí rameny a pokusí se ho přelízt.
Stoupne si a vzápětí je stažena zpátky.
"Hééj! To neplatí!"
Snaží se mu vykroutit, ale zjistí, že jí naprosto ignoruje a pustit jí nehodlá.
"Musim za Tsunade," naléhá, ale žádná reakce.
"Co když tě nepustim..."
"Tak tu budu muset zůstat, to snad chceš?"
"Jo. Přesně to chci."
"No, to máš ale smůlu, protože já ne!" oznámí mu a praští ho do ruky.
"Jáu!" povolí stisk a ona může v klidu odplout do koupelny.



"Tak jsem tady!" rozrazí Tsunadiny dveře Midori se zářivým úsměvem na tváři.
"Posaď se..." vybídne jí Tsunade, naprosto ignorující její nálet.
"Jasně.." zazubí se a jde si sednout. Na chvilku se jí zatmí před očima a musí se chytit stolu.
"Sakra! Už zase!" zakleje v duchu a posadí se. Snaží se tvářit normálně, ale Tsunade zbystří všechno.
"Co to bylo?" Zeptá se a znovu sezačne přehrabovat v papírech.
"Co? Nic," usměje se a položí lokty na stůl.
"Stává se ti to často?"
"O čem to mluvíte?" zeptá se nechápavě a začne si hrát s lemem trička. "Ehm... mohla byste otevřít okno? Je tu hrozný horko..."
"Je zaptnutá klimatizace..."
"Aha... sakra... zrovna teď..."
"Tak... tě prohlídneme..." zvedne se rázně od stolu a obejde ho.
"A-ale to... neee... přišla sem s tim, že jdu dneska domů, takže nehodlam zjišťovat, jestli bych tu náhodou neměla ještě pár dní zůstat, na to vám kašlu!"
"Jak myslíš..." Midori se vítězně usměje. "... ale prohlídnout tě musim..." úsměv jí rázem zmizí.
Zarytě sedí na židli a nehodlá se hnout.
"Dobře... slibuju, že už tě tu nebudu držet.... pokud nebudeš chtít..."
"Fajn... ale nechci to vědět..." zvedne se a přejde k lůžku.
"Co nechceš vědět?"
"Co mi je..." sedne si. ".... prostě stačí..." lehne si. "... říct, co mam čekat a co mam brát...."
Tsunade nechápavě zakroutí hlavou, ale nakonec souhlasí. I když tohle nikdy nezažila.



"A seš si jistej?" ozve se z poza dveří mužský hlas.
"Jo. Naprosto," ozve se druhý.
"No dobře, ale..." rozhodí rukama Pein.
"Hele.... nebude to trvat dlouho a Kishimoto ať si trhne nohou... prostě se mi posune směna.."
"Itachi! Ty pracuješ na směny? Co to máš za divnou..." přeruší ho zvuk židle.
"Prostě mu to oznam...."dodá u dveří a pak je za sebou zavře.
Pein si povzdechne a složí hlavu do rukou.



"Dobrý... můžeš se oblíct..." oznámí Tsunade a jde si sednout za svůj krásný stoleček na kterém má papíry, počítač a flašku vodky.
Midori za chvíli taky dorazí a sedne si naproti ní.
"Takže... cos to po mě vlastně chtěla?" Nevěděla jak začít. Tohle je poprvý, co měla tajit před pacientem jeho diagnózu. Bylo to zvláštní, když to pacient nechtěl vědět. V duchu nechápala.
"Co mam čekat a jstli mam brát ňáký prášky..." nakloní se nad sůl a opře se lokty.
"Tady je na prášky pozdě..." vyklouzne z ní omylem.
"Takže... mam čekat, až to přejde?"
"No... myslím... myslím, že jo.... ale určitě čekej všechno, co se ti doteďka dělo... takže.... zvracení, omdlívání, nízký tlak, návaly horka, teploty a spoustu dalších jasných příznaků toho, co nechceš vědět..." oddechne si, jak to zvládla. Ještě se na ní podívá.
"Vážně to nechceš vědět?"
Midori si začne prohlížet stůl, papíry a nakonec flašku vodky.
"Ne... mám pocit... že by mě to tu zdrželo a... to já fakt nechci..."
Tsunade jenom pokrčí rameny. "No, jak chceš... z mé strany je to tedy vše, takže pokud chceš, můžeš jít..."
Midori se zasekne. Cože? Může jít? A kam jako?
"Ee... můžu se zeptat... KAM?"
"Domů... jak se tam dostaneš, to už je tvuj problém... moje práce to není.."
"Není? Seš snad Hokage, ne?" Ale zvedne se a odejde.

Zavírá za sebou dveře a koutkem oka zahlídne postavu opřenou o zeď. Otočí se a chvíli na něj zírá.
"C-co tady děláš?" zeptá se šeptem.
"Myslel jsem.... že budeš potřebovat doprovod..."
Midori se nejdřív podiví a pak se mírně pousměje.

Dole před nemocnicí... Midori vyšla jako první. Rozhlídla se kolem a najednou nic neviděla.
"Cože?" zněla její první reakce. Pak zjistila, že se navíc točí dokola.
"Přestaň! Slyšíš? Už tak se mi točí hlava!"
"Ups.. promiň..." zastaví jí a zvedne ze země.
"ÁÁÁ!! Co to děláš?!"
"Předpokládám, že nemůžeš jít po svých..."
Uslyší u svýho ucha a pak už jenom ucítí silný závan větru. Itachi jí táhne někam do lesa.

Vítr jí šlehá do tváří a musí se Itachiho pevně držet, aby nespadla. Přeci jen... z toho stromu by to byl pořádnej držkopád.
"Hele, to není fér... já nic nevidim..." zkuhrá, ale šátek z očí jí nezmizí.
"Promiň, ale nesmíš znát cestu..."
"Jáj.. a to si jako myslíte, že jí potřebuju znát?"
Na to se jí odpovědi nedostalo, jen zaregistrovala, že se zastavili a ona stojí na zemi.
"Jsme tady.."
Zavřela oči a čekala, až jí sundá šátek. Pomalu je otevírala a zvykala si na světlo. Zamrkala a zjistila, že je v lese.
"Les? No bezva..."
Stála přímo naproti nějakýmu divnýmu stromu. Divně se na něj dívala.
"Tohle je brána..."
"Do stromu? Heh... jak mystický strážci..." pomyslí si nahlas.
"Cože?"
"Ále nic... taková jetixoidní blbost..."
Natáhla ruku a dotkla se stromu, který začal zářit. Oslňující modré světlo zahalilo skoro celý les.

Otevřela oči a zamrkala. Ocitla se na jí dobře známém místě.
"To je... můj pokoj.... moje židle...." opatrně se jí dotkla. Rozhlížela se dál. "... počítač... postel... a..." zeširoka otevřela oči. "JÁ?!"
"Jé, šéfe, arašídy!" zaslechla za sebou a leknutím se otočila.
Spatřila Itachiho a Kisameho, jak se dohadujou o Kishimotovi a arašídech. Ten den, kdy jí odnesli...
Ucící ruce na svých ramenech. Natočí hlavu, aby zjistila, kdo to je.
"Co tu děláš?" zeptá se ho šeptem.
"Uvidíš..." odpoví a čekají, až se před nimi objeví Itachi s Midori přes rameno.
Jedním pohybem ruky ho zastaví a Midori s Midori se spojí.

Otevřela oči a spatřila svůj stůl, židli a počítač. Zamrkala a když se posadila, zjistila, že jí děsně bolí hlava. Chytila se za ní, ale vstala. Velice se divila, že má na sobě původní oblečení, tudíž to, ve kterém jí přinesli. Kam se podělo to, co měla na sobě tam? Přiskočila k počítači.
"Čáu... stejskalo se ti?" pohladí ho. Nebo jenom přilepuje odlepující se samolepku?
"Ani nevíš, že sem byla pryč, co?" povzdechne si a přesune s zpátky k posteli.
"Mobílku..." stiskne tlačítko, aby se rozsvítil.
"Devátýho sedmý..." usměje se.

Za chvíli už stojí oblečená u dveří a natahuje ruku po klice. Má divnej pocit. Tak dlouho je neviděla... oni sice nic neví... pro ně to bude jeden den.... vlastně noc... ale pro ní něco přes měsíc...
"Neuvěřitelný... jak se těšim na toho malýho skrčka..... - … jak se vůbec jmenuue?"
Najednou se dveře rozrazí a Midori přepadne na zadek.
"Kolikrát ti mam říkat, ať necháš svojí sestru spát?!!" ozve se hlas jejich matky.
"Mamííí... ona nespí...."
Midori se probere z šoku, usměje se, zvedne se a vydá se vstříct novému dni. Který už jednou prožila. A hlavně prázdninám, které jsou znovu na začátku.
A které.... vypadají nějak takhle.....


"Mamiii?!!" křičí na celej byt a prohrabuje se skříňkami nad linkou se zmrzlinou v ruce.
"Copak?!!" ozve se z druhého konce bytu.
"My nemáme okurky?!!" zařve naštvaně a objeví se v obýváku.
"My nemáme okurky?" zopakuje s údivem. "Tak je skoč koupit..." pohodí rameny a stočí hlavu zpět k televizi.


Jednou večer přišla domů. Otevřela dveře do pokoje a hodila tašku do kouta. Dosla k oknu a sedla si na parapet. Roztrhla obálku a začala číst.




Sedí na okenním parapetu a pozoruje zasněženou krajinu. Krajinu v podobě stromů, aut, silnice, chodníku a trávníku. Klíče v zámku zachrastí a jde naproti právě příchozím.
"Proboha, kde jste?!" založí ruce v bok a zpraží pohledem chlapce stojícího ve dveřích.
"Mamííí! Stejda se mnou trénoval...." skočí jí kolem pasu malá holčička s černými vlasy a zářivě modrými oči.
"Zase mě přeprala... vůbec nechápu, jak to dělá..."
"Prostě si přiznej, že jsem lepší, než ty!" vyplázne na něj jazyk.
"A drzý to je taky!"
"Padejte se převlíct! Jste oba mokrý! Ještě nastydnete..."

Večer...
"Dobrou..."
"Mamíí?"
"Copak?"
"Viděla jsem tátu..." zamumlá do deky.
Midori si jenom povzdechne. Už zase. Už zase si vymejšlí.
"Vážně? A copak říkal?"
"Hmmm... že mě má moc rád..... a že mu stráášně chybíš a …."
"Ty kecko... koukej už spát..." Dá jí pusu na dobrou noc.
Zhasne a zavře dveře.


Ráno...
"Cože?" probudí jí náhlý vánek, který pocítí na svém těle. "Co to vyvádíte?"
"Vstávej! Jde se na procházku!" oznámí jí její bratr a hodí po ní oblečení.
"Teď? Ráno? V taký zimě?"
"Jo! Chceme ti něco ukázat!"

Venku.... V zasněženém lese...
"Tak.. cos to-" než se stihne otočit, přistane na ní sněhová koule.
"Pako!" otočí se na svého bratra a taky po něm jednu hodí. Tak se tam tak koulujou, dokud neuslyší z lesa něčí výkřik. Rozhlídnou se kolem a v dálce uvidí podivnou modrou záři.
"Ne..." hlesne Midori a má co dělat, aby nespadla na zem.
"Co se stalo?"
"Mi-da-a... ona je... tam...."
Z toho by normální člověk nic nepochopil.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama