Kdo chce reklamu (obecnou pochvalu, obecné nadávky) psát, místo si najde... a kdo ne, tomu bude smazána

"Udělám všechno, co ti na očích uvidím... jenom mi musíš říct, CO tam mám vidět."

"... soon I'll be on my way, spreading joy everywhere, there's no one like me..."

This could possibly be the best day ever
TODAY IS GONNA BE A GREAT DAY

Manažer vede lidi tam, kam chce, aby šli. Leader vede lidi tam, kam oni chtějí jít.

Já a letáky

17. listopadu 2008 v 0:33
ehm... mámo, táto, dědo a milovníci letáků! TOHLE NEČTĚTE!!! Podle skutečné události... XD


Normálně si takhle sedím u PC a čtu si povídky. Jako bych někdy dělala něco jinýho... Blíží se šestá hodina večerní a v pokoji se mi objeví máma s bráchou. No u nás je to normální, bohužel...
Máma oznámí, že brácha jde na večeři, já s letákama a ona k počítači. No bezva... Prej přece nepudu v noci? No fajn... dočtu si komenty, ne moje, mě je nikdo nepíše, ale k tý povídce, co jsem četla a pakuju se. Ajsko pro jistotu odhlásim celý, všechno sklepam na lištu a dam přepnout uživatele.

Zvednu se ze židle a začnu hledat potřebné věci. Jako je... MPska.... Kde jenom je? …. S hrůzou si vzpomenu, jak se mi v pátek vybila a já jí trošku zapomněla dát nabít.... Jak jsem na to mohla zapomenout? Co jenom teďka budu dělat? No sklerotičtějšího člověka byste těžko hledali... V duchu si vrazím pomyslnou facku, i když je mi teď na dvě věci, a hledám dál.... Najít jí přece musim.... No nic.. vezmu si mikinku a ejhle.... Pod mikinkou na budně se hřeje moje MPska.... strčim jí do kapsy od kalhot, aby se neřeklo a nadám si sluchátka, abych vypadala věrohodně....
Hodím na sebe mikinku, do druhé kalhotové kapsy ještě mobil a zapadnu do bot. Ještě se vrátím a z tašky vytáhnu peněženku.... a z ní stovku... Ha! To jsem bohatá...
Popadnu tašku a padam z bytu.

Sjedu schody a otevři dveře. Mokro. Ono snad pršelo? Vyjdu ven a zjistím, že ještě prší. Trochu, ale přece.... No tak to ne! A ještě taková zima.... Zahnu tedy na druhou stranu, než bych měla a objedu barák. Heh... Zapadnu do vedlejšího vchodu, klíče mám, protože tam bydlí moje babi, a tam pěkně do sklepa vchodu ještě vedlejšího. Tam si pamatuju, že je takovej prázdnej plácek, kam sem kdysi dala jednu haldu. Dojdu tam a co nevidím... halda je pryč! Ha! Oni to tu uklízejí.... To ve vchodě vedleším z druhé strany od nás to je za těma křeslama pořád.... No nic... v rychlosti vyndám celý obsah tašky na zem do komínku a pápá.... odkráčím.... do krámu....

V krámu je krásný teplíčko.... zapadnu do uličky s čokoládama a chlamst! Hrábnu po tý největší čokoládě, co tam je.... Trojbarevná Milka. A hned po tom po mý nejoblíbenější... oříškový Milce.
S hrůzou zjistím, že víc si dovolit nemůžu, protože mám jenom stovku.... Ještě tam tak chvíli pochoduju a prohlížím si, co mají.... čokohrošíci! Sakra, sakra! Že já si nevzala tu oranžovou! No usoudím, že se nemůžu hodinu procházet po krámu, kde skoro nikdo není, za půl hodiny zavíraj a čumí na mě úchylná ochranka! Seberu se k pokladně a položím dvě čokoládky na pás. Z kapsy vytáhnu zelenou bankovku. Uvědomím si, že mám sluchátka, a tak je pro jistotu vyndám a strčím za triko, abych je pak nemusela sezbírávat ze země, jako když sem přišla do třídy těsně za učitelkou a sluchátka se mi málem zasekly ve dveřích. Cinkly o lavici a kluci v druhý lavici u dveří se samozřejmě nemohli negebit! Když zaplatím, a prodavačka mi vrátí krásné čtyři koruny, vyjdu ven, zase do deště.

Nasadím sluchátka a podívám se na mobil. Ještě hodinu. Kam teď? Někam.... Nařídím si časovač, aby mi za půl hodiny zavrněl. Chápete ne, mám hodinu, tak když půl hodiny tam, tak půl hodiny zas zpátky. Zahnu zase na jinou stranu, než je domů a jdu okolo míst, kde jsem dříve taky roznášela... wow, to už je dáávno... tak dva roky, heh.... Začínají mi čvachtat boty... a za chvíli budou mokrý kalhoty až po kolena. Cák! Ještě projdu louží! Sakra, taková tma.... Jdu pořád rovně a pak zahnu. Přejdu něco zelenýho, co si říká most a jsem za ním. Kopíruju svojí známou cestičku, kteou jsem dříve chodila... Na konci ale pokračuju dál a dostávám se k tramvajovým kolejím. Zahnu a jdu podél tramvaje, jako jsem šla už několikrát.... Ovšem bez tašky.... tu jsem nechala v tom sklepě... ale já si myslela, jakej neudělam obr mega nákup... za stovku, ehm... a tak jsem jí táhla s sebou.

Jdu a jdu, podél tramvaje pořád dolů. Za chvíli dojdu svým mírně rychlejším krokem, který začínám chytat od mámy, až k Lidlu, ve kterém jsem za život, jeho život tady u nás, byla snad jednou. Podívám se na mobil a zjistím, že mi zbývá krásných čtvrt hodinky, než mi zabrní časovač.
Přejít?... Nepřejít? To je otázka... semafory nefungujou, je zima... obrátím to a jedu dom.... zalezu do sklepa na ty křesílka... Tam sem jednou byla celou dobu a psala si další dílek... A při tom papala Kinderčokoládu.... Snad tam nebude ten divnej chlap jak minule... To bylo ňák ráno ve čtvrt na sedm... nikdo by mě v tu dobu v sobotu z postele nedostal, ale jelikož jsem v pátek předtím omylem usnula a neroznesla Kauflandík, tak jsem byla maminkou přinucena jít takhle ráno.... Sem se na to chtěla vysrat a jít to zaházet za křesílka, pokud tam teda ještě je místo, ale rozsvítim a tam někdo sedí! To byla herda! Od tý doby sem tam nevlezla...

No jdu takhle pořád dál zpátky... Sice je to ještě horší, protože kapky mi padají ne jenom na hlavu a mikinku, ale i na obličej a brejle. Přes silnici, dvě tramvajové zastávky a další silnici a mě kouká můj oblíbený roznášecí koutík.... místo, kde bych se teď měla pohybovat.... dlouhý a trapný Slovaňák.... To by si chtěl, viď? To co mam v tašce... Jenže já tam mam čokoládu... A tu ti nedam! V pátek sem ti dala Kaufland, to ti musí stačit! Nemusíš mít všechno, hamoune!
Zpátky jdu trošku jinou cestičkou, snažeje se tou nejdelší... Vymetu snad každý záhyb a každou okliku. Objevím se na místě jen kousek od toho, odkud jsem začla časovat. Mám ještě čtyři minuty a už jsem skoro doma.... No.. čtyři minuty... Třicetčtyři minut! Jdu ale dál, tou deší cestičkou směr náš sklep... tedy sklep vchodu vedle nás....

Jdu a jdu a jak jedu z kopečka, nevidím, díky tmě a zacákaným brýličkám, co je pod ním a pic do louže! No bezva... celou dobu čvachtam a jedu s prázdnou taškou, ve který mam dvě čokoláy. Kolem skoro nikdo nechodí, takže je to celkem jedno, ale když se někdo objeví, zjišťuji, že krásně vržou kolečka. Teď to celkem slyším, i když mám ty sluchátka, ze kterých nic nehraje....
Jdu okolo hřiště... Fajn, uvelebim se tu na lavičce.... Ouvej! Ono je to mokrý... tak nic... obrátím se a jedu dál, přečvachtám se listím zase zpátky na chodník. Začíná se mi chtít na záchod. Kouknu na mobil. Třicet vteřin.... rozhodnu se počkat...

Mobil zabrní a já zmáčku OK. Vyrážím směr sklep. Co s tim záchodem? No to musim přežít. Dojdu před vchod a strčím klíč do zámku. Jako obvykle ten druhej. Od tý doby, co se mi rozbil ten zelenej kryt, krerým jsem měla označenej klíč od babiččina bytu, se mi ty dva klíče vždycky pletou. Od našeho bytu poznám, ten je dlouhej a od vchodu vedle je červenej. Zalezu do baráku a sjedu do sklepa. Tašku nechám kousek pryč a jdu opatrně poslouchat. Raději vyndám sluchátka, i když z nich nic nehraje, ale stejně nich slyšim líp. Nějaký divný zvuky. Je sice zhasnuto, ale něco tam šustí. Jasně, mohla bych v klídku projít a přesvědčit se, ale já sem prostě srab a tak dostanu nápad. Taštičku schovám, oříškovou Milku strčím do kapsy a hurá do výtahu. Směr, deváté patro! Cestou si prohlížím malůvky a jízdní řád tramvaje číslo dvě a autobusu N2. Sakra, ten výtah jede nějak rychle. Až nadskočím, když zastaví.

Seběhnu schody a ejhle! Balkón zamčený... Stejně tam není sedátko.... Seběhnu další dvoje a.... taky.... Další balkón už je otevřený. A sedátko? No... nějaký pofidérní skříňky. Prásk! Dveře balkónu se div nerozletěly. Se divim, že nevykoukli lidi.... Naštěstí ne.... Zjistila jsem, že se dá zavřít i zevnitř.... Jen aby tu někdo potom nezavřel mě.... Vysoukám se na skříňku a otevřu čokoládu. Au! Moje zuby! To je snad zmrzlý, ne? Tvrdý a studený... Ale zvyknete si....

Tak tu tak sedím na balkóně na skříňce, papám čokoládu a pozoruju Plzeňskou věž. Teda, kdybych nevěděla, že tam je, tak bych jí asi hned nepoznala... ani s mýma 3,5 dioptriema...
Čas od času se mrknu na chodbu, jestli na mě někdo divně nečumí. Není to trestný, bejt takhle na cizím balkóně? Když on vlastně není cizí, když je takhle na chodbě.... a navíc tu mají... jenom nějaký koště.... a pofidérní skříňky.... co je vevnitř ani nevim.... co bych asi kradla? A maj to odemčený, takže takovej veřejnej balkónek.... Ha! To mi připomnělo veřejný záchodky, který bych potřebovala... ale fuj! Tam bych nikdy nevlezla!....
Po chvíli zjišťuji, že papír od čokolády zeje prázdnotou. A kam s obalem? Hodit z okna nebo strčit do kapsy? Chvíli pochoduju sem a tam a rozhlížím se, jestli někdo nejde, aby mu nepřistál obal od oříškový Milky na hlavě. Když nikde nikdo, popojdu na druhý konec balkónu a.... uslyším ze zdola bráhovo hlas. Okamžitě beru zpátečku. Babi ho totiž pozoruje z balkónu, který je náhodou na stejné straně jako ten, na kterém jsem já. Obal zastrčím mezi skříňky a počkám, až brácha zaleze domů. Je to slyšet, i když my bydlíme v přízemí a já jsem asi v sedmym patře na zavřenym balkóně, protože je takový ticho... Ještě chvíli jen tak stojim a pak se podívam na mobil.... Páni! To uběhlo teprv deset minut? No skvělý.... Co teď budu dělat? Běhat po schodech nahoru a dolů se mi v těch mokrejch kalhotech vážně nechce. Mě by se nectělo ani v suchejch, co si budem povídat...
No... rozhodnu se tedy pomalu sejít dolů pro taštičku....

Otevřu dveře, nikdo mě nezavřel, vyjde z balkónečku a zavřu za sebou. Chystám se jít dolů. Ha! Kytka! Nepotřebuje zalejt, heh? eh... no na chodbě snad ne, to už vydržim....
Pomaloučku se snažím scházet schody. V pátém patře začne štěkat nějakej hafánek, kterej mě nemá rád... teda, on nemá rád mýho dědu, ale jelikož jsme příbuzný, tak nemá rád ani mě... Samozřejmě přes zavřený dveře...
Při scházení schodů na mě vybafne pověšený prádlo na jednom z balkónů, ještě jedna kytka, jedno sedátko a dvakrát se mi zhasne světlo a zrovna u balkónu, takže abych si rozsvítila, musím poslepu sejít ještě jedny schody. Zázrak! Já se nezabila!
6, 5, 4.... výborně... za chvíli procházíme kolem našeho bytu..... 3, pápá, jsem tu hned, 2,1.... seběhnu do sklepa pro taštičku a vyběhnu nahoru....
Čtvrt.. to je v poho... Zarazím klíč do zámku a přijde mě přivítak chrastící kocourek... on má na krku takovou rolničku.... Teď jak propašovat čokoládu... Prostě jí vyndam a strčím pod mikinu. Ale nevychytam to a strčim jí i pod triko.... AU! To studí, ne? Tak.... nějak to narafičim pod mikinku a propašuju se do pokoje. Máma s bráchou civí do počítače a hrajou hru. A já vyndavám z pod mikinky obr čokládu, čehož si brácha všimne a hned se tam podívá. Skočím po něm a zacpu mu pusu tak, že ho málem uškrtim. No co... Nakonec to nevykecá, ale celou dobu za mnou lozí, abych mu dala kousek.

Já se převleču. Sundám si svojí krásnou a trošku mokrou mikinku a mokrý kalhoty až po kolena a hodím to na sušák. Ze země z pod deky a časáků vytáhnukrásný zelený kraťásky od čokolády a vezmu si je na sebe...
Sednu si na postel a... Co jsem to chtěla?... Jo! Ten záchod.... vystřelím a zapadnu na záchod
Když vylezu, čumí na mě ze skříňky kocourek, jako vždy. A jako vždy, mě pronásleduje do koupelny a z koupelny a celou dobu za mnou a skáče mi po nohách... Jestli mě zas kousněš, ty potvoro! No jasně... jak ale nemam dlouhý kalhoty, tak mi to docela vadí.... Napřáhnu se a on rychle odchrastí pryč...

Tady u PC to bude ještě na dlouho, takže se rozhodnu, že začnu tohle psát na papír.... já tak nemam ráda papíry... spíš to přepisování potom.... Už abych měla ten notebook... Lehnu si na postel a přikreju se. Známe své lidi... v tomto případě kocoura.... Vždycky, když takhle píšu, tak na mě civí a pak se rozběhne a zahrazne se mi do ruky.... Tak... a teď klid... pokouším se vzpomenout, jak to vlastně začalo a jak to všechno bylo dál... určitě ale na něco zapomenu....

THE
HAPPY
END
(ZATIM)


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 LuCiNeČKa LuCiNeČKa | Web | 17. listopadu 2008 v 0:41 | Reagovat

:-D:-D..dobrej příběh..:-D

2 Tery-chan Tery-chan | E-mail | Web | 17. listopadu 2008 v 0:51 | Reagovat

XD Heh...nějak sem to zezačátku moc nevnímala,ale jak si začla popisovat kudy deš,napadlo mě místo bydliště...A EJHLE,TREFA! XD Možná sme se potkaly,řeknu ti,že já VŽDYCKY zapomenu nabít mp4ku...DYCKY chodim ven když prší...a DYCKY sem za debila XD Všímavej otravnej brácha,akční kočka,...dyš si to tak shrnu...nejsme příbuzný...? XDDD

...jak tak koukam na hodiny,asi yo.....dobrou XD

PS: Sluchátka do uší i když nehrajou,jen pro ten pocit...řinou se z nich divný zvuky...ZNAM XDDDD

3 MiSs AsHlEyKa MiSs AsHlEyKa | Web | 17. listopadu 2008 v 0:56 | Reagovat

hoo hezu článek !! se ti povedl!!!! ale nemám ho dočtnej jen do půlky, zejtra ho dočtu...nechceš spřátelit?? páá jo a :

ahojíí... hele koukni se na můj blog plsíí mám tam fakt krásnej článeček o přátelství... není to žádnej nesmyslnej obrázek nebo abych měla víc lidí, jen si to prosím přečti .. dekujuu mockát!!!!a fakt moc se ti omlouvám za reklamu!!! :(( promiň!!

4 kokkki kokkki | E-mail | Web | 22. listopadu 2008 v 23:28 | Reagovat

parádní článek=)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama